14. díl My Crazy Life

20. listopadu 2010 v 18:44 | Gigi |  My crazy life
"No tak, řekni, kam mě to vezeš? Už jsem ti říkala, že nemám ráda překvapení." Dožadovala jsem se Davida asi už po 50.
"Za chvilku tam budeme. Určitě se ti to bude líbit." Řekl a ušklíbl se.
"Co se směješ? Mám se začít bát?" už jsem to vážně nemohla vydržet.

"Ale nic. Bude se ti to líbit, uvidíš." Řekl a pohladil mě po rameni.
Rychle jsem uhnula. Ne proto, že bych nechtěla, ale proto že to bylo moc nečekané.
"Tak, jak je to s tebou a Justinem?" Zeptal se mě najednou.
To mě zaskočilo. "Jak by to s námi mělo být? Jsme jenom kamarádi."
"Já jen, že se k sobě chováte dost …. Nezvykle na kamarády."
"To se ti asi jenom zdá. Vážně." Usmála jsem se na něj.
"Asi máš pravdu.
A, co se včera stalo, že jsi nebyla na tom koncertě?" Snažil se udržet si nevzrušený tón, ale poznala jsem, že je opravdu zvědavý. To mě potěšilo.
"Já jsem ti to asi zapomněla říct, nemohla jsem."
"Jak to? Vždyť tam byla tvoje sestra i kamarádky."
"Měla jsem něco neodkladného. Asi jsem na to včera u večeře zapomněla."
"A cestou domů už ne, Justin nevypadal moc překvapeně." chvíli mlčel a pak zamumlal "A máme tady další důkaz, že nejste jenom kamarádi." Nebyla jsem i jistá, jestli jsem tu druhou část měla slyšet.
"Asi mu to řekla Carmen." Řekla jsem lhostejně.
"Tak, jsme tady." Řekl a zastavil před nějakým domem. Pomohl mi vystoupit z auta.
"Wow, to je nádhera, kde to jsme?" Řekla jsem a nemohla jsem uvěřit, že to je pravda.
"Líbí se ti to? Je to jedno z mích oblíbených míst." Řekl s úsměvem.
"Je to překrásný, ale pořád jsem se nedozvěděla, proč jsme tady.
"nech se překvapit. Až vejdeš, uvidíš." Šibalsky se na mě usmál.
"Ty mě prostě budeš napínat. To už je mučení. Tak jdeme." Zasmála jsem se.
Když jsme vešli dovnitř, nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Byla to obrovská místnost plná svíček, uprostřed byl nádherný stůl a na něm bylo prostřeno pro dva. Nic krásnějšího jsem v životě neviděla.
Když jsme se posadili, začala hrát nádherná hudba a u stolu se objevil číšník, který nám přinesl jídlo. Bylo vynikající.
Celou dobu jsme si povídali a já si připadala, jako v pohádce. David byl hrozně milí. Úplně jsem zapoměla na čas. Až když venku byla tma, došlo mi, že bych měla jít domů.
"Už musím jít. Ale nejradši bych tady zůstala a povídala si až do rána." Usmála jsem se na něj.
"Tak nechoď. Ale jestli vážně musíš, tak tě odvezu a můžeme si to někdy zopakovat."
"To bych byla moc ráda."
"jo, málem bych zapomněl. Počkej tady chvilku a zavři oči"
"Další překvapení, Nebylo jich na dnešek už dost?" Zasmála jsem se.
"Neboj, jenom zavři oči." Řekl a už jsem slyšela, jak někam jde.
Za chvíli se vrátil.
"Už můžeš" Řekl se smíchem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Ma4ella Ma4ella | Web | 20. listopadu 2010 v 18:46 | Reagovat

ahojík,Jak se dnes máš,nemáš zájem se zapojit do SonS víc podrobností → http://love-the-world.blog.cz/1011/story-love-or-christmas

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama